Kterak jsme cestovali v roce 2008
Letošní rok byl odjezd do Itálie (neříkám na dovolenou na zotavenou úmyslně, zotavuje se ten, kdo něco dělá a my neděláme nic – což je samozřejmě nadsázka) poněkud opožděný – původní termín červnový se díky nemoci L. změnil na konec, resp. poslední týden srpna. Co že se přihodilo? Nejprve to byl vřídek na dvanácterníku, to jsme prostě jednoho dne odpoledne po čtvrté odjeli do domažlické nemocnice na pohotovost a domů jsem se vrátil sám, protože tam zůstala ležet. Sice jen na 4 dny, ty ale přinesly další komplikaci – ranka po kanyle (říká-li se tak jehle po kapačce) se zanítila, praktický lékař to považovat za nežita, předepsal antibiotika, ta nezabrala, navíc další komplikace, takže odjezd zpátky do nemocnice, kde jí ruku, už notně oteklou, čistili (otok) po rozříznutí pod narkózou. Všechno skončilo pomalu v polovině srpna, vřídek se mezitím zahojil… stav českého zdravotnictví nahlíženy zblízka je velice tristní.
Jedno pozitivum to mělo – 11. června jsme přestali kouřit. A nekouříme dosud.
Téměř klasický obrázek léta na našem dvoře: auto a karavan připravený k odjezdu.
Cíl cesty byl daný od loňského roku – kempink Mare Pineta, jako loni. A letos snad trochu lépe, bez komplikací. I když – nejsou-li komplikace, je život nuda. Nicméně – lépe číst o komplikacích jiných, než je prožívat sám, i když na druhé straně – jak o nic psát, když je člověk neprožije, anebo alespoň o nich neslyší vyprávět?
Vzhůru na cesty!
Odjeli jsme v neděli 24. srpna v 11 hodin a dá se říci, že podle plánu. Počasí bylo vhodné na jízdu, žádné horko, ani na kraťasy to nebylo. Zastavili jsme se v Plusu na poslední nákup potravin, u Pinky na Hadrovci, kde pumpa změnila majitele a provozuje ji Tank ONO Plzeň, jsem natankoval plnou nádrž, zakoupil rakouskou dálniční známku a už jsme pokračovali na hraniční přechod Folmava, tentokrát pouze se zpomalením na předepsaných 50 km/h, bez zastávky. A dál známou trasou – Straubing, Landau, Eggenfelden – za ním první zastávka. Tak brzo proto, že letos máme sebou našeho psa Bena. Tohle dilema jsme řešili od jara – co s ním, nebo raději řečeno s Nerudou – kam s ním? Nabízely se tři možnosti. Buď psí hotel ve Ždírci u Nepomuka, nebo ho nechat samotného doma anebo bude cestovat s námi.
První možnost jsme ověřovali na místě někdy v květnu při cestě do Plzně. Majitelé nebyli doma, u domku – jinak pěkně upraveném – byly dvě tři klece nebo boudy, v nich dva psi… nechat tam našeho pejska zlobivého a rozmazleného se nám moc nechtělo. Možná, kdybychom mluvili s majitelkou, změnili bysme názor, ale takhle… Nechat Beníka doma, aby ho paní Kalajová chodila venčit na dvůr, dala mu něco nažrat a podobně by patrně taky nebylo ono. Jeden den by to možná zvládl, druhý den by mu bylo divný, kde má svoje páníčky a třetí den… takže vyhrála možnost třetí, nechali jsme ho za sedm stovek očipovat, naočkovat, vystavit mu nový mezinárodní průkaz a byl připravený jet s námi.
Příběh ledničkový
Letos to vypadalo, že všechno bude bez nenadálých příhod, pouze s běžnými problémy, které jsou doprovodným jevem každé události, vymykající se každodennímu životu. To jsem si myslel, ale skutečnost byla jako každý rok jiná. Karavan stál od počátku června na dvoře, nakonec jsem ho odstavil na místo, kde by ještě letos měl stát altánek a pár dnů před odjezdem jsem natáhl kabel, abych vyzkoušel ledničku. Napíchl jsem ho zvenku do místa, kam patří a všechno se rozběhlo, jak se patří. Lednička chladila, světýlka zapojená přes 12 V trafo svítila, zásuvka na 220 voltů fungovala… co víc si přát. A přece, cosi chybělo. Veškerá připojení jsou ve vnitřním úložném prostoru a tudíž pod matracemi. Takže jsem vymyslel – a vzápětí taky realizoval – vylepšení. Na boční lištu vedle vnitřního vařiče (který stejně nefunguje, protože kolem kohoutku uchází plyn a nechat to opravit nějak nevyšel čas) jsem namontoval dlouhou rozdvojku na 9 zásuvek. Notebook, nabíječky a tak různě. Připojil jsem ji do zásuvky a napíchl na ni ledničku. Načež venkovní zásuvka začala vydávat podivné zvuky a čoudit. Přívod elektriky jsem odpojil, odborně zásuvku prohlédl, zapojil… a znovu totéž. Pravda, zásuvka už byla stará, bude nutno ji vyměnit, přičemž nejdříve pochopitelně zakoupit. Naštěstí byla sobota a v elektro prodejně ve Kdyni otevřeno. Ukázal jsem starou zásuvku, máme, dostalo se mi ujištění, zaplatil jsem a doma porovnal, co jsem to vlastně koupil. Byla to zástrčka, nikoliv zásuvka. A protože bylo dvanáct hodin a obchod zavřený, bylo vymalováno. Je známo, že my Češi jsme mistry improvizace, takže jsem zapnul mozkovici, venkovní prodlužovací kabel jsem zapojil přímo do rozdvojky vedle trafa, takže proud šel jak do zásuvek 220 voltů, tak do trafa a odtud do světýlek 12 voltů nad sporáčkem, stolkem u dveří a válendou. Vyzkoušel jsem: co mělo svítit svítilo, lednička nechladila. Prostě ani ťuk. To mě znervóznilo a dost. Bez ledničky v horku? Nemožné. V noci jsem dvakrát vstal a se šel podívat, jestli náhodou… ne. Ani náhodou. Ráno znovu, opět nic, nic, nic. Odtáhl jsem ledničku z fochu pod umývadlem, a prozkoumal ji vzadu. Kompresorek byl teplý, musela tedy běžet. Běží a nechladí. To už bylo na palici. Vniklé dilema – co dál jsem vyřešil sázkou na jednu kartu. Prostě pojedeme, na místě uvidíme. Byla neděle ráno, odjezd jsme naplánovali na jedenáctou hodinu, tak jsem prostě stáhl karavan ke vratům, naložili jsme tam věci a v jedenáct vystartovali.
**************************
První naše občerstvovací zastávka – Německo, Eggenfelden
Občerstvovací zastávky a nocování
První zastávku jsme udělali ve dvě odpoledne za městečkem Eggenfelden hned u prvního odpočivadla, kterých je kousek dál ještě několik, poseděli jsme u kamenného stolku, cosi zakousli, 
kávu popili, s pejskem se prošli a po druhé odpolední pokračovali dál. Rakouskou známku na 10 dní jsem si nechal štípnout na neděli, v pohodě dojeli jsme do Burghausenu, pokračovali na Freilassing, odtud po užších silničkách podle směrovek na dálnici na Salzburg, lízli jsme kraj města, dvě tři světelné křižovatky a byli jsme na dálnici. Tudy jsme jeli před dvěma roky, bylo to ve všední den a byl daleko silnější provoz, než dnes. Po dálnici jsme pokračovali směr Villach, což je skoro na italské hranici.
Předtím (v 17.20) jsme ovšem zastavili
na další odpočinek a to u městečka
Klagenfurt na karavan placu, kde jsou travnatá stání na zaparkování auta i s karavanem, benzinovou stanicí, restaurací, záchodky (za 30 centů). Velice se nám parkoviště líbilo a dalo by se tam dobře nocovat, jenomže na spaní jsme za s
ebou měli zatím málo kilometrů a tak jsme se najedli, dali kávu, prošli se s Beníkem a v 17.36 jsme pokračovali dál. Za sebou jsme měli 343 km.
Vzhledem k času odjezdu z domova bylo jasné, že se vyspíme někde na parkovišti u čerpací stanice. Zkusili jsme to už loni na pár hodin, letos jsem chtěl naspat trochu víc, nejlépe klasicky od jedenácti do šesti. Nerad bych totiž opakoval tehdejší „výkon“, z něhož jsem se vzpamatovával dva dny. Z Klagenfurtu jsem se proto před noční pauzou snažil najet co nejvíc kilometrů, abychom dopoledne měli před sebou už jen krátkou část cesty. Ještě před zastávkou na spaní jsme tankovali a kupodivu stejně jako u tankstelle A9710 Feistritz. Zaplatili jsme 47.23 €, za 34.25 litru benzínu Super, litřík tedy za 1,37. Do Villachu zbývalo asi 30 km, krátce poté je hranice s Itálií.
Čas na noční pauzu nastal v půl desáté, dvě hodiny poté, co jsme míjeli Udine. Zastavili jsme na dálničním parkovišti u městečka Cessalto, v provincii Treviso v oblasti Veneto. Část města se jmenuje Calstorta, oplocené parkoviště je samozřejmě z obou stran, po pravé straně ve směru jízdy na Benátky (čili tam, kde jsme zastavili) trochu menší než naproti přes dálnici. 
Velká budova občerstvení Autogrill – samoobslužná restaurace s bohatým sortimentem jídel a všelijakých pamlsků a samozřejmě obchod s různými autodoplňky, suvenýry, hračkami…jenom zběžně jsem to omrknul cestou ze záchodků v suterénu (čistých a vzorně uklizených) protože se muselo projít kolem regálů se zbožím a kasy.
Kromě horní desky dvou plastových stolků, které nešly nikam uskladnit a byly na velkém dvojlůžku v karavanu, povedlo se všechno uložit do přihrádek nebo pod lehátka, takže když jsme zastavili vedle auta a karavanem z jedné strany a menším kamiónem ze strany druhé, dal jsem boudu na nožičky a desky stolků prostě šoupnul pod karavan.
Místo měl i pes na zadním lůžku. Tento způsob nocování je poměrně oblíbený, na některých parkovištích stálo karavanů deset, patnáct a mám známého, který jezdí s přítelkyní po Evropě větším stejšnem a žádné kempy nehledají a tudíž ani neplatí. Utáboří se na parkovišti, tam v pohodě přespí, pak nechají auto v místě, které si chtějí prohlédnout a večer zase parkoviště. I to má svůj půvab a zvlášť pro člověka, kterému je třicet a cestuje spíš za poznáním, než za pobytem u moře.
Zalehli jsme po desáté, psovi bylo divný, kde to spí, ale vzhledem k tomu, že se mu dostalo procházky ten den už po čtvrté, páníčkové byli s ním a dostatek potravy taky, tak to myslím příliš neřešil. Zpočátku jsem měl trochu obavy z rámusu, ale kromě občasného nastartování a odjezdu okolních aut se spalo docela dobře. Trochu mě překvapila poněkud chladná noc, přece jen už jsme byli na jihu… uvidíme, řekli jsme si a v poklidu spali až do rána. Všichni tři.
Budíček někdy kolem šesté hodiny, provedli jsme hygienu v Autogrillu, obešel jsem parkoviště s foťákem a hlavně s kamerou (to byl nový letošní fenomén, například popisovaná trasa, resp. její část je k vidění tady), nasál jsem vůni dálek, pokochal se vycházejícím sluncem a okolím – kousek od nás nocoval automobilový závodník s kamiónem, jiný kamión vedle vezl loď a její majitel jej doprovázel v bavoráku… nocovalo zde taky plno obytňáků čili obytných aut různých velikostí a stáří (většina z nich a zvláště ta novější jsou z půjčoven) do toho auta na dálnici a tak jsme nastartovali a těsně před sedmou hodinou vyrazili na další, závěrečnou etapu naší cesty.
Krátké video z občerstvovacích zastávek a nocování (oprava titulku - místo
Klagendorf patří správně Klagenfurt).
